Kniha Frisbee Daniela Rušara je souborem sedmi povídek na nezvyklý způsob, kdy
se na jedné straně jedná o jakoby pohádkové texty prosycené atmosférou exotičnosti,
neskutečnosti a snění a na druhé straně autor pracuje s významovým protipólem
veškeré exotičnosti – s lokálním zakotvením, zakořeněním, hledáním čehosi hluboce
tradičního. Tyto póly se v jednotlivých povídkách vyvažují i prolínají, vzájemně se
zrcadlí. ... Titulní povídka Frisbee lépe než cokoliv jiného představuje Rušarovu
poetiku v kostce: touha po hravém rozletu, exotickém vytržení z každodennosti,
mimořádných zážitcích a poznání velkého světa je zde neustále humorně i vážně
konfrontována s rodinnými svazky, odpovědností, (pra)rodičovskou láskou. A pro
všechny povídky platí, že jimi prolíná nejednoznačná touha objevovat, nespočinout
a jít dál, přitom cosi nutí jejich protagonisty se vracet, popř. zůstávat na místě
a budovat si domov.
Petr Švec
Rušar svými texty vypouští do světa létající talíř svojí fantazie. Dává mu počáteční
energii a směr, záhy ovšem na jeho let přestává mít vliv. Podobně jako frisbee
nechává se Rušarova fantazie unášet a strhávat tím, co zrovna potkává. Lze tedy o
Rušarových povídkách říct, že jsou v dobrém slova smyslu nespoutané, neexistují pro
ně dopředu žádná omezení, témata ani slova, kterým by se chtěly vyhýbat. Ale stejně
jako u létajícího talíře je u nich možné sledovat dráhu jejich letu. Ctí příběh a jeho
vyprávění.
Kateřina Říhová, Literární noviny,
Kým na jednom póle knihy stoja scestovaní hrdinovia, ktorí sa nestratia ani
v najexotickejších krajoch, sú na druhom póle smutné a svetom zabudnuté
postavy, ktoré o ďalekých krajoch snívajú, čítajú, ktoré o ne prosia a zlostne sa
búria, že sa do nich nikdy nedostanú. Práve z toho vyplýva, že Rušar „domov“
neromantizuje. „Domov“ nie je vždy útulný, často je strohý, prísny, obmedzujúci.
Ale nech je akýkoľvek a nech sa mu autor a jeho hrdinovia akokoľvek snažia vyhnúť,
ani na chvíľu ho nestratia z dohľadu, ani na chvíľu nezapochybujú, že doň, či sa im
to páči alebo nie, patria. Poviedky tak vyvstávajú z takéhoto napätia medzi cudzím
a domácim, pričom cudzie je hravé, veselé, bezstarostné a lákavé, kým domáce je
často ťaživé, dusivé a náročné – ale nevyhnutné.
Svetlana Žuchová, Vlna
